Losing our Infant Son - Race for Every Child 5K

Po 29 týdnech jsem viditelně těhotná a cizinci se cítí dobře, když mi gratulují a informují se o nadcházejícím dítěti. Ptají se, kdy mám termín (červen); pokud vím, jestli mám chlapce nebo dívku (dívku); pokud je to naše první (ne, ona je naše druhá); a jak starý je náš první.

A pak, jako když stahuji leukoplast, říkám linku, kterou jsem už tolikrát řekl: „Náš syn zemřel jako dítě, ale jsme velmi nadšení, že se setkáme s jeho malou sestrou.“

„Je mi to moc líto,“ řekne cizinec a podívá se na mě se soucitem, hrůzou nebo obojím.

"To je v pořádku. Tuto otázku dostávám pořád. “

To je pravda. Jak by někdo, kdo mě neznal, kdo nesledoval náš příběh, věděl, že náhrdelník, který nosím, je pro mého syna Mojžíše? I v následujících týdnech zemřel, i když jsem nekontrolovatelně plakal na zvláštních místech, pochybuji, že by někdo hádal proč.

Jsou dny, jako je Den matek nebo Mojžíšovy narozeniny, když chodím s pocitem zlomeného srdce, jako když ošetřuji ránu, která se prostě nehojí. Jsou chvíle, kdy je život příliš klidný a bez komplikací, kdy ty nejhorší chvíle - jako mrazivé rozhovory s lékaři za posledních 24 hodin Mojžíšova života nebo při procházce k jeho hrobu na pohřbu - hrajte mi v hlavě jako 30sekundový film klip.

Vždy jsem byl šťastný, optimistický člověk a o rok a půl později se vracím k tomu, abych v tomto duchu žil svůj celkový život. Ale je tu část mého srdce, která byla odštípnutá, a když se rozhodnu cítit tyto pocity (a někdy i když ne), myslím, že bolest tam bude vždy, připravená k pocitu.

Poradce smutku, kterého jsem viděl, řekl, že lidé obvykle spadají do dvou kategorií - tykající a konající. Dělám. Spolu s tím, že mi nikdy nebylo příjemné sedět nečinně, cítím se útěchou, když aktivně dělám něco, abych si pamatoval svého syna.

V loňském roce, předtím, než by to byly Mojžíšovy první narozeniny, jsme s manželem Macem byli v kontaktu s Dětským národním lékařským centrem ve Washingtonu, DC. Zřídili jsme tam fond nazvaný Moses Warren McCord Memorial Fund, který bude přínosem pro výzkum, akutní péči a paliativní péči o nejzranitelnější děti NICU. Zaregistrovali jsme tým (který jsme pojmenovali Remembering Moses) v jejich Race for Every Child 5K a je to něco, co plánujeme každý rok.

Možná nemluvím o Mojžíšovi každý den, ale mám rád, že datum závodu je tak blízko jeho narozeninám, takže každý rok, kdy znovu prožijeme jeho 19 dní na této Zemi, budeme mít platformu, abychom o něm mohli mluvit a pomáhat dalším nemocným děti. A dává to naší rodině a přátelům, kteří byli neochvějní ve své podpoře, způsob, jak s námi jednat, a čas a prostor mluvit o tom, jak by si přáli, aby se setkali s naším synem.

Opětovné těhotenství také pomáhá. Vysoce rizikové těhotenství je samo o sobě horská dráha a rizika akutně pociťuji, protože se obávám, že Mac a já nejsme dostatečně silní, abychom zvládli další ztrátu. Ale zatím naše holčička měří správně a kope, jako by byla instruktorkou fitness, a dělá všechno tak, jak má. Myšlenka na to, že ji necháme usnout, číst její příběhy, chodit s ní do školy a naučit ji jezdit na kole, přináší do našich životů naději.

Aviva bude vědět o svém velkém bratrovi. Máme v domě obrázky Mojžíše, a zatímco máme krabici věcí, které byly jeho, které vždy budou jen pro něj, my také plánujeme ji obléct do těch, které jsme měli zavěšené ve skříni a nechat ji spát v postýlce, kterou jsme teď nastavili pro dva let. Věci jejího velkého bratra by se na ni stejně přenesly a my nevidíme potřebu to změnit.

Pro Mac a mě vždy bude existovat pocit, že něco chybí. Nikdy nebudeme mít kompletní rodinnou fotografii pro sváteční kartu. Uvidíme děti narozené přibližně ve stejnou dobu jako Mojžíš a představíme si, jak zasáhl tytéž milníky.

Vyrovnat se s námi znamená najít sílu pamatovat na svého syna a dívat se do budoucnosti také s nadějí a radostí. Znamená to být dost silný na to, abychom řekli, že Aviva je naše druhé dítě, i když víme, jaká otázka přijde dál.

Znamená to zůstat zapojený do charitativního úsilí, takže Mojžíšovým dědictvím bude, že jednoho dne bude i jiná rodina přiveďte svého syna z nemocnice domů a nikdy se nebudete muset učit, jaké to je vyrovnat se s tímto druhem smutek.